Přes vyšlapanou cestu zas a znovu | Miroslava Varáčková: Hlavně to nikomu neříkej / Recenze

Název: Hlavně to nikomu neříkej, Len to nikomu nepovedz | Autor: Miroslava Varáčková | Přeložil Jan Hanzlík | Slovart, Booklab | Hardback s přebalem | 240 stran | Datum vydání: 2017/06

Slovenka Miroslava Varáčková stojí za řadou úspěšných knih na poli domácí literatury. Vydala přes desítku knižních titulů mířící na Young Adult a New Adult čtenáře a Hlavně to nikomu neříkej je její jedenáctá a v Česku nejnovější kniha. Tentokrát se autorka rozhodla psát přednostně o šikaně a dotknout se tak u čtenářů šablonovitého, leč pro někoho citlivého tématu. Podařilo se jí přesvědčit, že i z otřepaného námětu lze vyprodukovat uvěřitelný příběh?

Chyba sem, chyba tam
Vážně jsem si přál, aby se mi do rukou dostala kniha, která mi potvrdí, že i v našich končinách se nachází talentovaní autoři Young Adult, ale Hlavně to nikomu neříkej mi to naneštěstí rozhodně nepotvrdilo. Na úplném začátku to bylo v pořádku a vše vypadalo vlastně velmi nadějně, postavy jsem neznal a ač jsem o potencionálu knihy lehce pochyboval, úvod jsem si užíval. Postupně jsem se však dostával do děje a nelze říct, že jsem byl nadšený. 
Hlavní postavou je Eva, děvče z rozpadlé rodiny s tragickou minulostí (tragická tedy je, to mi věřte), která je ve škole šikanovaná a doma ji v jednom kuse otravuje její příliš autoritativní bratr, a Eva tak nachází východisko jedině v tanečním parketu a následně také v chlapci, do kterého se zamiluje (protože proč ne, to tu ještě nebylo). Toť příběh. A jak vám asi celý koncept napovídá, nejen ten, ale i provedení působilo jako prvotina z pera začínající autorky z Wattpadu. Nejen, že se zde střídá jedno klišé za druhým, tady nefungovalo absolutně nic. 
Lze polemizovat o tom, co bylo největším kamenem úrazu, zda-li nereálné chování postav s ohledem na situace v ději, absolutně otřesné dialogy, které by většina mladých lidí nevypustila z pusy, příběh, který je průzračný do sebemenšího detailu, no ve výsledku však kniha nefunguje v první řadě jako celek, a to je problém. 
Co se hlavní postavy týče, sympatizovat s někým jen protože mu autor do vínku přidá lacinou backstory a je šikanovaný je prostě pasé a víc důvodů, proč bych si měl Evu oblíbit jsem nedostal. Vcelku byla příšerně bezcharakterní a jediné co o ní dokážu říct je to, že měla ráda tanec. Ostatní postavy nedopadly o nic lépe. Parta, která Evu šikanovala byla šíleně vynucená, pouze figurky, a stejně jako hlavní postava i tyto byly naprosto bezcharakterní, bez snahy vyjádřit, co si tito lidé prožili a proč se chovají tak bezpáteřně (protože lidé nejsou protivní a sprostí bezdůvodně). Evina rodina, nejlepší kamarád nebo zmiňovaný chlapec, do kterého se zamiluje, jsou pro změnu naprosto nezajímaví. Celé to bohužel působí velice amatérsky.


Záměr autorky? 
Nejen název, dedikace, či ukončení knihy s odkazy na Linku bezpečí a další nápomocné organizace, především samotný příběh vyvolává ve čtenářích dojem, že se kniha snaží předat myšlenku, aby o šikaně lidé mluvili nebo se snažili obrátit zlé v dobré, což by bylo samo o sobě v pořádku, kdyby tomu tak skutečně bylo. Jestliže se autor rozhodne publiku předat určitou ideu, měl by o tom psát a ne příběh směřovat do bezedných končin plochých a tuctových lovestory. To je ten největší problém celé knihy. Bylo by více než na místě, kdyby se Miroslava orientovala jen v pravděpodobných mezích osudu šikanovaného teenagera (rozuměje hlavní postavy), protože tu spoustu osob, které jsou terčem posměchu a fyzických či psychických výhrůžek si jen stěží vyhlídne hezounek jako z plakátu, jenž je bude následně držet nad vodou. První polovina knihy se sice částečně tváří, že by dokázala inspirovat čtenáře, aby i oni vytěžili ze svých problémů něco příjemného, hlavní hrdinka přece tančí, ale to není k čemu platné, protože se příběh rázem otáčí a namísto možného osobního rozvoje, který už tak působí dost krkolomně a škrobeně (a především to je klišé), překládá autorka romantickou linku, ke které čitatel zůstává kvůli špatným postavám naprosto chladný a stejně jako celý příběh ji do detailu předvídá. Nejvíce mě však zaráží skutečnost, že ve věnování a v závěru knihy autorka připomíná, abychom nemlčeli, jestliže jsme obětí či svědkem šikany, ale příběh vůbec nenapovídá, že by se mělo něco takového čtenářům předat. V důsledku vlastně ani netuším, co bych si měl z knihy odnést, protože jsem to prostě nenašel. Situace v příběhu sice vyústí v určitý dopad na veškerá dění a hlavní postavu a asi by se dalo spekulovat o tom, že si můžeme vzít z příběhu Evy ponaučení, ale naprosto vše, včetně rodinných potíží, backstory a právě nějaké myšlenky, je zastíněno vztahem mezi ní a klukem, kterého miluje. Takže pro příště hodně štěstí, třeba se to všechno vyřeší, když budete mít partnera. 

Závěrem:
Hlavně to nikomu neříkej to u mě nevyhrálo. Není to tak, že bych knihu nesnášel, jen jsem prostě nenašel nic, co by se mi líbilo. Postavy byly bezcharakterní, děj nezajímavý, dialogy nefungovaly stejně tak jako chování postav nedávalo smysl, a jedno klišé střídalo druhé. S odstupem času po dočtení musím dokonce přiznat, že kdybych si přečetl článek v novinách o stejném tématu, dalo by mi to mnohem více. Těžko říct jestli ostatních jedenáct knih od autorky skrývá své (ne)kvality, ale třeba by neuškodilo příští koncept rok či dva navíc ponechat u sebe a zapracovat na něm. Za mě zkrátka v tomto případě ne.

1/10


Za poskytnutí knihy k recenzi srdečně děkuji nakladatelství Slovart. Knihu si můžete zakoupit přímo na jejich stránkách:

Slovart

2 komentáře:

  1. :-D Že by konečně někdo, kdo se nebojí na recenzák napsat pravdu ? Huráááá !!! Skvělá recenze, vážně mě to bavilo, bohužel možná více než v poslední době, čím dál tím víc braková literatura.

    OdpovědětVymazat
  2. Skvělá recenze. Knihu bych si asi nepřečetla (hlavně proto, že taková témata nevyhledávám), ale vážně se mi líbí, jak si to napsal. Doufám, že svůj blog zas rozjedeš, abych měla co číst. :D

    OdpovědětVymazat